Cesta
Ladislav Bezděk
Cesta vedla do dvou stran. Na Jih a na Sever. Poutník se zastavil a rozhlédl se. Nezáleželo mu na směru, cesta byla důležitá, cesta vzpomínek, cesta smrti, cesta zapomnění. Poutník se obrátil k jihu a hypnotizoval pohledem obzor. Ten směr ho lákal. Nevěděl, co ho tam čeká. Pomalu se obrátil k severu a prohlížel si údolí, které se pod ním rozkládalo. Básníka by ten pohled možná uchvátil, ale poutník neměl oči pro krásu polí zalévaných posledními paprsky Slunce. Opět se obrátil a hleděl na jih. Snažil se rozpomenout, ale jediné, co se mu vybavilo, byl úšklebek, který udělal z krásného elfského obličeje ohavnou masku zrádce.
Záblesk.
Ohromné věže města které neznal.
Záblesk.
Záda ženy v bílých šatech hledící z balkónu.
Záblesk.
Rozzuřený obličej, meč blížíce se poutníkovu hrdlu, smrtelná křeč.
Záblesk.
Žena hladící ho po tváři.
Záblesk.
Poutník ležel na zemi v křečích. Jeho tělo znovu a znovu zalévaly vlny bolesti. Poddával se jim vítal je. A pomalu se nořil do temnoty...
První, co pocítil, byla bolest hlavy. Nevěnoval jí pozornost a opatrně otevíral oči. Nad sebou uviděl ztrouchnivělé trámy srubu. Otočil hlavu na stranu a zadíval se do plamenů ohně tam venku.
Nevěděl, jak dlouho se nepohnul - mohla to být chvíle, ale i celá věčnost. Pak se zvedl z lůžka. Nerozhlížel se, zamířil rovnou ke dveřím. Vzal za kliku......
Záblesk.
Dívka s vlasy víly před srubem sekající dřevo.
Záblesk.
Smečka vlků blížíce se ke kořisti.
Záblesk.
Hořící srub. Dívka znásilněná, přibitá na kříži. Vyhřezlé vnitřnosti.
Záblesk.
Svadba. Mladík podává ruku své snoubence skrz kroužek z květů. Oba se smějí. Oba pláčí. Štestím? Strátou svobody? Sílou okamžiku?
Záblesk.
Klečel opřený o ruce. Plakal. Kdy to skončí? Kdy ho opustí jeho utrpní? Proč?
Vstal.
Dotkl se kliky. Vychutnával si dotyk, přejížděl po klice rukou stále dokola.
Pak otevřel. Před poutníkem stál kůň, kterého hřebelcoval vysoký muž.
„Spal jsi dlouho.“
Neznámý se neotočil. Dál se věnoval krásnému bílému koni zářícímu jako první sníh.
„Jak dlouho jsem spal?“zeptal se Poutník.
Zvuk vlastního hlasu ho vyděsil. Byl tvrdý jako kámen a ostrý jako čepel meče.
Muž se otočil a pohlédl Poutníkovi do očí. Neviděl v nich nic. Nic než smutek, stesk, bolest a ...smrt. Poutníkův pohled bodal jako jehla. Prostoupil celým tělem a hledal, kde by způsobil největší bolest.
Muž sklopil zrak. Viděl v těch očích příliš. Viděl v nich to co se snažil zapomenout. Viděl v nich to, co by žádný člověk nikdyvidět neměl. Viděl v nich Peklo? Očistec? Co vlastně? Lidé tam skučí a démoni je obcházejí a bijí kolem sebe.
Ano, možná je to skutečně Očistec, ale na jak dlouho? Kdo odměřuje trest? Kdo dohlíží na dozorce? Sama země? Bůh či Ďábel?
Poutník se jen rozhlédl a zamířil do lesa. Muž se díval na jeho záda. Otočil se opět ke své práci. Pak se ale z pohnutek v mysli se znovu ohlédl. Poutník byl pryč. Muž se rozběhl po jeho stopách, ale v jednom místě prostě zmizely.
Poutník se probral na vysoké skále. Nad mraky bylo překrásně, ale Poutník si toho nevšímal. Hleděl přímo před sebe. Hledal v sobě sílu zvednout se. Hledal důvod. Hledal minulost.
Hledal počátek.
Hustý
(Stázka, 9. 2. 2007 20:12)