Trhlina
Keol
Hučení motoru neustávalo. Nepříjemný rytmický zvuk pravidelně osciloval mezi nižšími a středními tóny. Zvuk se nesl nejen kabinou otlučeného Fiatu, ale byl slyšet i v okolí vozidla, jedoucího po staré neudržované silnici směrem na Brno.
Byla teplá letní noc. Obloha bez jediného mráčku; hvězdy byly jasně vidět. Foukal slabý větřík, který jen s obtížemi pohnul listy v korunách stromů.
Uvnitř vozidla seděla jediná osoba. Byl to vysoký muž ve středních letech. Ve tváři měl vepsán klidný výraz. Zdálo se, že mu neustálé vrčení vůbec nevadí. Jeho ruce spočívaly na volantu, nohama udržoval stálou rychlost.
Kdesi v dáli se zablýskala světla vlaku směřujícího do Valašského Meziříčí. Řidič jen letmo pohlédl ven přes boční okénko, kterým dovnitř proudil teplý noční vzduch.
Automobil náhle přibrzdil a odbočil na úzkou polní cestu linoucí se podél lesa.k uším mu dolehlo cvrlikání hmyzu.
Ze tmy vystoupil obrys nevelkého stavení. Muž zastavil a vypnul motor. Vystoupil.
„Konečně doma!“ pronesl radostně do prázdna a přistoupil ke dveřím od chaty.
V témže okamžiku se ozval tichý táhlý zvuk, který ihned ustal. Zamrazilo ho v zádech. Strachem? Ne, to ten studený závan vzduchu v jeho blízkosti…
Ale uprostřed teplé letní noci? Podivné!
Ohlédl se. Na poli nedaleko jeho domu se mihl temný stín a zmizel v houštinách. Listí na stromech slabě šustilo, měsíc zaléval krajinu bledým svitem.
Odemkl dveře a vstoupil dovnitř. Znovu ten ledový závan, tentokrát ovšem chladnější než tam venku. Jako by na něj sahala Smrt…otřásl se.
Pomalu odložil boty do botníku a dlouhý mi kroky zamířil do předsíně. Zde byla téměř absolutní tma, takže automaticky sáhl po vypínači…jenže se nic nestalo. Místnost nadále tonula v temnotě.
„Kčertu! Zase ty blbý pojistky!“ zaklel.
Užuž se obracel, aby vyšel zpět před dům, když se do jeho zorného pole dostalo cosi…cosi podivného.
U protější zdi, snad jen pár kroků od něj, se ve vzduchu kolmo k podlaze převaloval jakýsi oblak. Byl nepravidelný, ale jeho velikost se dala odhadnout přibližně na jeden metr. Teď zrovna měl tvar čtverce, o chvíli později zase mnohoúhelníku.
Bez dechu na to zíral, neschopen jakéhokoli pohybu. Hlavou se mu honily tisíce myšlenek. Nedokázal je uspořádat, byl naprosto dezorientován. Nikdy se s ničím podobným nesetkal.
Oblak nabyl barvy olova, ale pomalu začal přecházet ve stříbrnou. Tvar – nepravidelný sedmiúhelník.
„Co to je?“ vypravil ze sebe po chvilce, jako by snad čekal odpověď.
Té se mu však nedostalo. Jen se přes něj převalila další vlna ledového vzduchu.
Vzal botu a chvíli ji svíral v ruce. Nakonec ji prudce vrhl vpřed. Oblak se podivně zavlnil, jako když se v rybníce zčeří voda, avšak bota pokračovala dál. S temným buchnutím se odrazila od stěny a spadla na zem.
To mu dodalo odvahy. Několika slepičími kroky přistoupil do těsné blízkosti oblaku. Teď už jen stačilo vztáhnout ruku a …ne, to neudělá! Nesmí zapomenout na opatrnost.
Oblak vypadal větší než předtím. Nyní měl neproniknutelně černou barvu a tvar…už nebyl dvourozměrný. Natáhl se ke stěně a pohltil její část.
A pak se v jeho středu objevil vír, který se začal prodlužovat směrem dozadu, až se po chvíli zdálo, že je nekonečný.
Jako zkušený astronom poznal hned, co vidí. Vesmír. Sledoval jeho urychlený vznik, rozpínání trvající miliardy let, ve skutečnosti však jen necelou minutu a zánik. Světelné body symbolizující hvězdy se shlukovaly do miniaturních galaxií, které zběsile kroužily kolem středu vesmíru.
Spatřil trojrozměrný Prostor a Čas táhnoucí se jím jako tenká nekončící přímka. Pak se objevil další rozměr, který znázorňovala parabola křížící se s časovou přímkou, a další obklopující Prostor jako mýdlová bublina a další a další…
Uprostřed té příšerné změti geometrických tvarů a těles se náhle objevil malý stříbrný pulsující bod. Začal narůstat, pohlcoval jednotlivé rozměry a nakonec celý Prostor zanikl v mohutné explozi barev.
Musel zavřít oči, protože ho od toho prudkého světla bolely. Pochopil, že to, co viděl znamenalo skutečnou podstatu nekonečného univerza.
Jenže nyní něco narušilo jeho vnitřní stabilitu.
Něco? Usmál se v duchu a pohlédl na to mohutné neforemné cosi.
Udělal jeden krok a splynul s tím. V témže okamžiku se stříbrný oblak prudce smrštil a …zmizel.
Místnostmi opuštěného domu se rozlehla prudká rána, když náhlý poryv větru přibouchl vchodové dveře. Pak se v něm rozhostilo ticho.
Venku začalo svítat.